V. Franz v článku Těžký boty až nahoru zavázaný (1990)

21. září 2012 v 12:00 | Vincent |  Všelicos




--------------------------

str.12: V květnu 1990 vznikl v Praze první skinheadský zin (subkulturní tiskovina, viz. dále) "Čech" který propagoval značný rasistický obsah na bázi českého nacionalismu. Spolu s časopisem vznikla i první skinheadská organizace Nová česká jednota. U zrodu časopisu i organizace stál pražský intelektuál Vladimír Franz, který chtěl skinheads disciplinovat, zbavit je příklonu k rasizmu a fašismu a využít je k občanským a protikriminálním aktivitám. Tento záměr se mu stejně jako jeho nástupci Jiřímu X. Doležalovi nepovedl a nad svými počiny ztratil kontrolu.


---------------------




-------------------------------------

A (Franz) řekl: "To, že se ve světě skinheadi objevili, považuji sociálně za logické. Každá civilizovaná společnost se podvědomě brání agresivnímu pronikání primitivnější kultury, lidí, kteří mentalitou a temperamentem nejsou schopní přijmout místní pravidla soužití. Anglie má leta problémy s přívalem barevného přistěhovalectva. Německo s Turky. Francie s Araby. Co je ve dne cizokrajným folklórem, mění se soumrakem na organizovaný zločin, pasáctví, narkomanii, veksláctví, loupeže, vraždy. Tam kde stát nestačí zajistit klid, musí si tedy lidi pomoct sami. Tak - zcela organicky - vznikl skin."


------------------------------

Ad článek v LN, 3.srpna 2012:
Franz: Já a skinhead?...

Nepřekvapuje mne, že ve chvíli, kdy jsem se - po zralé a naprosto odpovědné úvaze - rozhodl jít na "trh" se svou kůží (přeneseně i doslova), se objeví účelové články, které mají vzbudit dojem, že mne dohání moje minulost. Když už mě není možné nachytat, kterak štítivě odhazuji rudou VIP legitimací, protože jsem nikdy takovou nevlastnil, mám být kompromitován údajným spojením s opačným extrémem.

Potíž je v tom, že to není moje minulost, ale minulost některých novinářů, kteří by se za ní měli sami stydět. Recyklují se ohavně lživé informace pocházející v zásadě ze dvou bulvárních článků z roku 1990. Jádro sporu bylo v tom, že šlo o interpretaci postojů, s nimiž jsem se tehdy setkával, záměrně zkreslenou tak, jakoby šlo o názory mé vlastní. Citované výroky jsem nikdy neautorizoval a už tehdy se od nich ostře distancoval.

V polovině 80. let minulého století jsem mj. pracoval i s učňovskou mládeží, z níž často pocházely vysoce problémové skupiny. Byl to (a bohužel dodnes je) vážný sociologický problém, který však tehdejší režim nebyl schopen řešit jinak, než tupě a represivně. Měl jsem za to, že po převratu v roce 1989 je šance tyhle lidi oslovit pravidly a nabídkou pozitivní cesty, kterou by akceptovali.

Pravda, z dnešního pohledu asi naivně jsem tehdy nový establishement vyzýval, aby se v tomto ranném stádiu svobody začal undergroundovou mládeží vážně zabývat. Přesněji tou její částí, u které hrozilo vážné nebezpečí radikalizace, ale ještě byla reálná šance ji od tendencí k pravicovému extremismu odstřihnout. To byl také logický motiv pro mou tehdejší přítomnost v tomto prostředí, k čemuž se hlásím jako ke svému neúspěchu, ale nikoli jako morálnímu selhání. To je celé.

Charakterizovat má slova v závěru textu jako "vlídný popis" a do kontrastu postavit ostrý a nepochybně relevantní názor Miroslava Mareše k mé lítosti autorku vystavuje podezření ze snahy splnit zadání: zpochybnit mou pověst. Přihodilo se jí navíc, že popletla několik informací. V devadesátých letech jsem v učňovském školství už dávno nepracoval, ale začal jsem pedagogicky působit na AMU. V době, kdy se dehonestující informace poprvé objevila, jsem neměl premiéru "něčeho", ale oratoria na starozákonní text Ludus Danielis, koncertu věnovaného obětem na Náměstí Nebeského klidu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.