John Tirman, 9.července 2011

26. listopadu 2012 v 4:01 | Vincent |  Všelicos


John Tirman je výkonným ředitelem MIT Centra pro mezinárodní studie. Jeho nová kniha "Smrti ostatních: Osud civilistů v amerických válkách" vyšla 7. července 2011 v Oxford University Press.

http://www.johntirman.com/


John Tirman, 9.července 2011

Jak se americká válka v Iráku uklidňuje, vstupujeme do známé fáze, období zapomínání - zapomínání drsných skutečností války. Většinou zapomínáme na válečné oběti, irácké civilisty, jejichž životy a společnost byly zdevastovány osmi roky ozbrojeného konfliktu. Akt zapomínání je společenský a politický, a napomáhají mu americká zpravodajská média. Během války, ale obzvláště nyní, ty minimální zprávy, které dostáváme z Iráku, neustále snižují počet mrtvých iráckých civilistů.

Proč? Množství příčin funguje v tomto neustálém vyhýbání se realitě. Ale zapomínání má následky, zejména jak podpírá tvrdohlavé pravicové vypravování o "vítězství" v irácké válce. Zapomeneme-li, nenaučíme se nic.

Jsem zmaten tímto zvykem sahat k nejnižším možným odhadům počtu Iráčanů, kteří zemřeli zbytečně od března 2003. Tento návyk je teď hluboce zakořeněn. Během období dvou týdnů v květnu jsem se setkal v hlavních zpravodajských médiích se třemi oddělenými odkazy na počet lidí, kteří zahynuli v irácké válce. Anderson Cooper, ve své šou na CNN, Steven Lee Myers v magazínu New York Times a Brian MacQuarrie v Boston Globe, všichni zafixovali číslo na desítkách tisíc, někdy dodávající "přinejmenším." Ale číslo, které je důvodem ke kritice je toto "desítky tisíc."

Cooper, Myers a MacQuarrie-všichni šikovní reportéři - jsou stěží sami. Je vzácné slyšet něco, co se přibližuje pravděpodobnému počtu obětí, což jsou stovky tisíc, možná více než milion. Je to učebnicový příklad toho, jak strážci názoru vynucují opatrnost jeden druhého. Protože množství civilistů zabitých v americké válce je tak morálně napjaté, zpravodajská média, akademikové a političtí vůdci mají sklon být přitahováni k číslu, které (pokud je vůbec zmíněno) je co nejméně znepokojující.

Mantra "desítky tisíc" je podivná, jelikož dokonce i ten nejvíce při zemi se držící odhad - poskytnutý Iraq Body Count, britskou NGO - je teď více než 100 000 a IBC uznává, že jejich číslo je možná z poloviny správné. Počítali jen civilisty zabité násilím, kteří byli zmíněni ve zprávách v anglickém jazyce a některé výčty z márnic. Jejich metoda je nekompletní z mnoha důvodů-pokrytí zpravodajským médií je evidentně vzdáleno souhrnosti - a mnozí zabití Iráčané nejsou úřady označeny za civilisty. Počet těch, co umřeli nenásilně (ženy umírající při porodu, kupříkladu, protože systém, zdravotní péče byl zdevastován válkou) je také velice vysoký a není zahrnut v evidenci IBC.

Přesnější data přicházejí od průzkumů z domácností a dalších metod, a toto jsou mnohem vyšší čísla. Zadal jsem jeden provedený vědci Johns Hopkinse v roce 2006 který odkryl cifru 650 000, o které se divoce diskutovalo, ale jiný v téže době vydal souhrn více než 400 000 mrtvých včetně všech Iráčanů a všech příčin. Oba průzkumy sledovaly nejmodernější epidemiologickou praxi. A mnoho zabíjení mělo teprve přijít potom, co byly tyto průzkumy hotovy.

Mezi odborníky se živě debatuje o těchto číslech, ale podstatou je, že "stovky tisíc" spíše než "desítky tisíc" je nezvratnou statistikou úmrtnosti.

Tak proč taková oddanost nízkým počtům? A proč na tom záleží?

Tu druhou otázku je snazší zodpovědět. Projděte si pravicové blogy a expertní skupiny a najdete neustálý refrén: válka, navzdory svým četným obtížím, stála za to, abychom se zbavili Sadáma Hussejna. Jak to vyjádřil Richard Miniter z Hudson Institute loni v září, "Ztráty na životech v Sadámových letech byly daleko vyšší než v letech po osvobození; stovky tisíc zmizely v masových hrobech."

Takové srovnání by bylo možné jen pokud by pouze "desítky tisíc" zmizely ve válce. Pokud se ztráty na lidech vykalkulují relativně nízko, o to snazší je začít další válku.

Jenže co tvrdí trimfující pravičáci nevysvětluje, proč elitní média pohřbívají záležitost obětí. Půl tuctu důvodů vysvětluje jejich lhostejnost k přesnému zpravodajství.

Zaprvé, mnohá z těchto médií prosazovala válku a toho se nezřekla. Dokonce i kdyby noviny doznaly chybu úsudku ve věci války, uznat, že jste byli podvedeni Bushovou vládou a pak sledovat, jak se omyl rozrůstá o 5 milionů uprchlíků a možná milion mrtvých, to je příliš velké sousto.

Zadruhé, Bushův Bílý dům pracoval přesčas, aby odsoudil všecky vyšší odhady, a Murdochova mediální mašina odvedla svou práci ve snaze zejména zdiskreditovat průzkumy domácností. Reakce na odhad Johns Hopkins 650 000 "nadbytečných smrtí" vešel v divoké zacházení zahozený jako "politická trefa" v Murdochově Wall Street Journalu. Tato kampaň proti vědcům měla mrazivý efekt.

Zatřetí, žurnalisté se zřídka, jestli vůbec kdy, účastnili technické debaty o výpočtech odhadů, upřednostňující uvádět úmrtnost - pokud vůbec - jako politickou historku. Věda je složitá, to jistě, ale dostupná. Epidemiologové, kteří jsou dobře zběhlí v nejpokročilejších technikách odhadů úmrtnosti, se bezvýhradně postavili na stranu průzkumů domácností a ve vysokém počtu.

Žurnalistika v Iráku měla sklon se soustředit na selhání Bushovy vlády a chaotické politické tahanice v Bagdádu. Pozornost k civilistům a násilí války se rychle smrskla na několik spolehlivých zástupků: bratrovražedný boj šíitů se sunity, působivé bomby v autech, spíše než všední realitu násilí, zpravodajství sousředěné na Bagdád (protože cestovat bylo příliš nebezpečné), a letmý pohled na pokrok na místě. Zatímco Iráčané uváděli (pomocí blogů a anket) že 80 procent násilí bylo dílem americké armády a životní podmínky nesnesitelné, tato perspektiva si zřídkakdy nalezla cestičku do hlavních zpravodajských médií ve Spojených státech.

Začtvrté, politický establišment, včetně demokratického vedení, by se tohoto tématu nedotkl, a zpravodajská média byla ponechána bez hlasu opozice. Význam tolika smrtí, z velké části z rukou amerických vojáků, byl politicky na třetí koleji. Z mnoha důvodů - neméně hladu po hrdinech po 11.září - byla vojákům poskytnuta téměř nevídaná nekritická chvála a takové hrdiny nelze vinit z přehnaného používání násilí. Takže politikové se drželi kurzu a ti vzácní, kteří položili otázku, jako bývalý, provojenský, kongresman John Murtha, byly nelítostně napadnuti.

Zapáté je tu problematická záležitost rasismu. Hlavní americké války od roku 1945 byly vedeny v Asii a určitý "orientalismus" - neomezený jen na Američany, samozřejmě - rámoval náš pohled na domácí obyvatelstvo. Jaký má toto podíl na ignorování utrpení tohoto obyvatelstva je velmi těžké odhadnout (kolem 1.5 milionu korejských civilistů bylo zabito v Korejské válce, a mezi jedním a dvěma miliony Vietnamců, a stovky tisíc Kambodžanů, v americké válce v Indočíně, všecko převážně přehlíženo). Ale rasismus je určitě odpovědný za část přezíravého neohlížení se na veřejnost, jaké tisk projevuje vůči utrpení civilistů v Iráku a Afgánistánu.

Šesté a poslední vysvětlení lhostejnosti - a možná nejmocnější - je psychologické. Máme sklon odvracet pohled od hrozné podívané; narušuje to náš smysl pro uspořádaný, spravedlivý svět. Chceme věřit, že ten chaos se neděje, že nakonec bude všecko v pořádku, nebo že na vině jsou oběti. Tento druh reakcí-demonstrovaných zas a znova při klinických pokusech sociálních psychologů-je odrážen společností a také médii.

Korejská válka je často nazývána "zapomenutá válka"; není doslova zapomenutá, ale vyhýbaná. Ohromná destrukce bez jasného a uspokojivého výsledku pro Ameriku rychle vedla k lhostejnosti veřejnosti. To, myslím si, se odehrálo v Iráku - falešně podložená válka s enormní devastací vede k rozsáhlé nedbalosti. A civilisté, skutečné oběti, jsou nejvíce přehlíženi ze všeho.

Srovnejte pokrytí Iráku s válkou v Libanonu v létě 2006, když Izrael bombardoval sousedství v Bejrútu, z něhož vyplynulo více než 1000 libanonských smrtí během 34 denního konfliktu. Jakkoli chvályhodný je přehnaný zájem médií o tento počet obětí, taková pozornost byla podstatně vyšší než při podávání zpráv o zabíjení civilistů v Iráku, které dosáhlo tohoto počtu ve kterýkoli den toho krvavého léta. Proč pozornost jednomu a ne druhému? Věrohodným vysvětlením je, že Libanonská válka nebyla americkou operací. Nebyli jsme odpovědní (přímo), a tedy diskuse o počtu obětí na životech nebyla za našimi hranicemi.

"Když New Republic otiskl sloupek vojína, který si připomínal několik případů špatného chování amerických vojáků," vzpomíná mediální kritik Michael Massing píšící o Iráku, "on a časopis byli jedovatě napadeni konzervativními bloggery. Většina Američanů nechce prostě vědět příliš o skutcích páchaných v jejich jménu, a to slouží jako mocný odstrašující prostředek vydavatelům a producentům."

A v tom je ta potíž. My to prostě nechceme vědět: je to příliš zarmucující, příliš velké ke vstřebání. To není chování omezené na novináře; mnoho akademiků a NGO, kteří by to měli umět lépe, dělají stejnou věc. Protože obecně sympatizují s pošlapanými třetího světa, jejich lhostejnost je ještě více znepokojivá.

Avšak hlavní zpravodajská média požívají takového vlivu, jaký má málo institucí, a s tím mají povinnost být souhrnější, energičtější, v získávání a předkládání celého záběru války. Netrefení se v případě zbraní hromadného ničení bylo ohniskem kritiky tisku. Ale širší selhání - závažnější selhání - je opomíjení osudu lidí podrobených americké okupaci. A jakmile budou všecky americké jednotky staženy, sezóna zapomínání bude v plném květu.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.