Thomas Straubhaar

19. června 2013 v 5:14 |  Všelicos


Respekt, 17.06.2013

Tomáš Lindner

Uvolnění trhů zašlo příliš daleko

S Thomasem Straubhaarem o německých podnikatelích, důležitých otázkách v ekonomii a jednom neotřelém nápadu

Thomas Straubhaar patří dlouhé roky k nejznámějším a v médiích nejčastěji citovaným ekonomům. Šéf Hamburského institutu pro světovou ekonomiku vloni udělal něco nečekaného: novinářům přiznal, že věřil špatným teoriím a že se ekonomie musí od základu změnit. "Žádná jednoduchá moudra v ekonomii neexistují a je potřeba si to přiznat," říká Straubhaar.

- Francie, Velká Británie i jih Evropy mají problémy. Proč se zrovna Německu hospodářsky daří?

Je to hlavně tím, že Německo si uchovalo vlastní průmysl. Výroba je pořád základem německé ekonomiky, a to hlavně díky menším a středně velkým firmám, kterým říkáme Mittelstand (střední stav). Jde o tisíce mnohdy rodinných podniků, které zaměstnávají sedmdesát procent německých pracovníků a často přicházejí s různými inovacemi. Specializují se na výrobu kvalitních, poměrně komplikovaných výrobků, v čemž jim nemohou konkurovat továrny v Číně. To je naprostý základ našeho úspěchu, který samozřejmě funguje díky vhodným podmínkám: předvídatelnému chování politiků, dobře fungujícím státním institucím, reformám pracovního trhu během vlády Gerharda Schrödera a duálnímu vzdělávacímu systému.

- Co je to za systém?

Žáci, kteří nechtějí studovat na univerzitě, jdou obvykle v patnácti až sedmnácti letech do učení. Probíhá z poloviny ve školách a z poloviny ve firmách, obvykle právě v těch středostavovských. Poznají tedy brzy vedle teorie i praxi a v podnicích, kde se učí, často hned po vyučení seženou zaměstnání. Díky tomuto systému Německo nezná problémy spojené s vysokou nezaměstnaností mladých lidí, které teď trápí většinu Evropy.

- Před deseti patnácti lety ale existoval ten stejný vzdělávací systém i stejné středostavovské firmy, a Německo mělo přesto pověst nemocného muže Evropy. Co se změnilo?

Především se zvětšily trhy, na kterých mohou podniky prodávat výrobky. S pokračující globalizací je stále snazší oslovovat klienty na celém světě. Současně neevropský svět bohatne a má větší zájem kupovat kvalitní produkty německých výrobců. Samozřejmě také hodně pomohlo euro. Ostatní evropské státy po jeho přijetí nemohou tak jako dříve devalvovat svoji měnu a tímto způsobem zlevňovat svůj export.

Vcelku neviditelně se teď udála přelomová změna. Po dvacet třicet let ekonomové předvídali konec průmyslu a zemědělství v Evropě a vychvalovali budoucnost založenou na službách a na finančním sektoru. Nyní se ukazuje, že ekonomika nemůže fungovat ve vzduchoprázdnu, aniž by něco produkovala. Německo tomuto trendu doby nikdy nepodlehlo a teď z toho těží. Na rozdíl od Británie, jež se během vlády Margaret Thatcherové vydala jiným směrem a dnes závisí na velmi nestabilním finančním sektoru, který je koncentrovaný v Londýně. Francie zase vsadila na několik velkých, v důsledku méně inovativních vlajkových lodí a na strategické průmyslové sektory.

- Jak se v poslední době proměňují německé středostavovské firmy?

Stále více se propojují se světem, a to ve dvou směrech. Častěji do nich vstupují investoři z mimoevropských zemí, z Číny, Indie, Brazílie. Zatím ještě takto vlastněných podniků není tolik, ale je to velmi výrazný trend minulých dvou let. Přináší to spoustu nových výzev, protože investoři přicházejí z jiného kulturního prostředí. Na jednáních dozorčích rad se začíná mluvit anglicky; akcionáři mnohdy mají odlišná očekávání, třeba rychlejší zisky a méně dlouhodobé uvažování; mívají také rozdílné představy o vztahu k zaměstnancům, o sociálních aktivitách podniků v jejich regionech. Nevidím v tom ale hrozbu, po delších debatách se najde vhodná cesta.

Současně středostavovské firmy čím dál větší podíl svých výrobků prodávají mimo Evropu. Dříve z toho těžily hlavně velké koncerny typu Siemens nebo Volkswagen, dnes už i Mittelstand ze šedesáti procent vyváží do Číny, Ruska, Indie, Turecka, Mexika, Brazílie a dalších zemí.

- Nevede tento trend k menšímu zájmu Němců o evropskou integraci?

Ne, na vztah k Evropě to nemá žádný dopad. Záchrana eurozóny zůstává prioritou a Němci se opravdu cítí hluboce zakořeněni ve sjednocené Evropě.

- Dá se úspěch německých podnikatelů napodobit v jiných státech, nebo vychází ze specifických, těžko přenositelných průmyslových tradic?

Velká Británie to už napodobí jen stěží, o něco větší šance má Francie, která může stavět třeba na tradici kvalitních potravin a zemědělství. Ale určitě to může být inspirace pro menší středoevropské státy s velkou průmyslovou tradicí. Moje rodné Švýcarsko kráčí podobnou cestou a i Česko má se svou bohatou strojírenskou minulostí velmi dobré výchozí podmínky. Potrvá ale dvě tři generace, než se zvrátí důsledky toho, že komunismus zničil síť menších a středních podniků. Přesto je na čem stavět.

Co je správné?

- Jste v Německu hodně známým ekonomem a média se vás často ptají na názor. Jak se v důsledku finanční krize změnil váš pohled na svět?

Když jsem studoval, platilo pár železných zákonů ekonomie. Jeden z nich zněl, že finanční trhy jsou efektivní - jsou nejlepším zdrojem informací o světě kolem nás. Předpokládalo se, že jakmile se objeví nové informace, nové souvislosti, tak se to hned na finančních trzích projeví a tento signál je nejspolehlivějším ukazatelem toho, co je dobré dělat. Tedy trh, nikoli rozhodnutí a regulace státu, politiků, úředníků. To si už nemyslím, selhání finančních trhů není výjimkou, ale pravidlem. Rychlost finančních trhů je řádově vyšší než proměna reálné ekonomiky. Akciové kurzy jeden den stoupnou o pět procent, druhý den zase o pět procent klesnou. To nejde vysvětlit tím, že se objevují nějaké nové informace o dotyčných korporacích nebo měnách, ale pouze spekulacemi. Když pozorujete takové věci, tak začnete být skeptický vůči tomu, jestli trhy vážně fungují racionálně.

- Vloni jste v rozhovoru pro Financial Times Deutschland bez vytáček řekl, že jste dlouhé roky vycházel ze špatných teorií a že celá ekonomická věda potřebuje změnu. Jak těžké je z pozice renomovaného vědce takhle uznat chybu?

Je to nepříjemné, ztrácíte své jistoty. Vážně tím zpochybňujete spoustu argumentů, kterým jste dříve věřil, a současně nemáte po ruce nové teorie, které by vám pomohly se orientovat. Mizejí záchytné body a to komplikuje ekonomickou analýzu spousty témat. Neřekl bych ale, že jsem věřil něčemu špatnému - spíše se dnešní realita vzdálila starým teoriím, které už současné ekonomické dění neumějí vysvětlit.

- Co přesně si tedy vyčítáte?

Poznal jsem to moc pozdě. Dříve bylo možná opravdu správné deregulovat finanční trhy, ale z nynějšího pohledu je jasné, že to zašlo příliš daleko a že tuto krajnost musíme korigovat, tedy najít nová pravidla. Byl jsem naivní a nezpochybňoval jisté věci. Neptal jsem se třeba dostatečně, jaké zájmové skupiny stojí v pozadí ekonomických teorií o efektivních trzích. Nebo kdo těží z toho, když všichni budeme věřit tomu, že jsou finanční trhy efektivní. Nejsou to třeba vlivné investiční banky a další aktéři, kteří s pomocí těchto teorií protlačovali prosazování svých zájmů a pak z toho bohatli? Viděl jsem, že čísla vcelku odpovídají mé teorii, a už jsem se dál neptal a nepochyboval. Podceňovali jsme tu spoustu zájmových skupin na finančním trhu, jež využívají, zneužívají, manipulují informace. Dobře znají neefektivitu trhu a využívají ji k vlastnímu prospěchu.

- Už předtím však existovali ekonomové, kteří deregulovaný systém kritizovali. Třeba finančník George Soros, ekonom Joseph Stiglitz, vlastně i antiglobalizační hnutí, které při demonstracích působilo vcelku radikálně.

To je pravda, bral jsem ty kritické hlasy vážně příliš pozdě.

- Jak na vaši kritiku ekonomické vědy reagovali kolegové?

Dostal jsem samozřejmě spoustu naštvaných dopisů a e-mailů. Ale zajímavé bylo, že se reakce mezi ekonomy dají rozdělit do dvou táborů. Akademici z univerzit si vesměs ťukali na čelo, nadávali mi, že ustupuji z ryzího učení, nechápali, že jsem se rozhodl být odpadlíkem. Jenže v Německu je také silná tradice ekonomických výzkumných institutů, mezi něž patří i ten náš hamburský. Německé firmy si u nich zadávají analýzy, které pak používají při svém strategickém plánování. Ekonomové z těchto výzkumných institutů tedy stojí mezi modely a teoriemi akademiků a skutečnými firmami. No a tento typ odborníků mě vesměs podpořil. Tedy čím blíže byli ekonomové reálnému hospodářství, tím více s kritikou ekonomické vědy souhlasili. Teď je úkolem těchto výzkumných institutů pozorovat realitu a vypozorovat v ní nějaké nové teorie, které pak akademici mohou dále zpracovat. Třeba během celé eurokrize vůbec nevíme, co je správné dělat. Je to taková jízda v mlze, bez použitelné ekonomické teorie.

Nejsem jediný

- Mění se v této situaci ekonomické fakulty na německých univerzitách?

Změnu vidíme u studentů. Ekonomie je totiž ztrácí, pro mladé lidi v Německu přestáváme být atraktivní. Studují spíše sociologii, politologii, podnikové hospodářství a tento trend začal už před krizí. Mladí lidé jsou citliví a pochopili, že jim ekonomické teorie nepomohou ani k praktickému uplatnění, ani k lepšímu porozumění světa kolem sebe. Pověst vědy se po krizi natolik zhoršila, že akademici nemohou pokračovat a tvářit se, jako by se nic nestalo.

- Vážně klesá uplatnění ekonomů?

Když jsem před třiceti lety studoval ekonomii, tak velké firmy běžně mívaly oddělení pro analýzu národního hospodářství. BMW, Siemens, Volkswagen, pojišťovny, zkrátka všechny ty velké firmy zaměstnávaly ekonomy, aby jim pomohli analyzovat dění v Německu a jiných zemích. Dnes už tato oddělení zmizela a firmy spíše zaměstnají podnikové hospodáře. Cítí, že se poznání studovaných ekonomů příliš vzdálilo realitě.

- Mění se proto osnovy předmětů na ekonomických fakultách?

Zatím jen velmi málo. Nejsem ale zdaleka jediný, kdo je k ekonomickému mainstreamu kritický. Spousta zvláště mladších kolegů říká podobné věci a zkouší vědu měnit, takové hlasy jsou silné ve Spojených státech, například nositel Nobelovy ceny a ekonomický komentátor The New York Times Paul Krugman je dnes jedním z nejvlivnějších opinion makerů světa. Celá ta změna je však dlouhým procesem. Nové akademiky na univerzitách přijímají a povyšují zavedení profesoři, kteří obvykle vyberou mladé vědce, jejichž názory jim konvenují. Mnoho akademiků se necítí na to povýšit někoho kritického, kdo vlastně zpochybňuje jejich učení. Podobné je to s osnovami. Když něco pár let učíte, je snadné také v dalším roce přednášet to samé, nemusíte pak ztrácet čas přípravou - i takto profesoři přemýšlejí. Proměna lidských záležitostí prostě trvá dlouho. Navíc realita sice vyvrátila řadu starých teorií, ale neznáme nové "pravdy". Skupina ekonomů, která hledá nové cesty, je velmi různorodá, nic moc je nespojuje.

- Když vám dnes zavolá novinář a chce slyšet váš názor, odpovídáte mu s menším sebevědomím než před krizí?

Podvědomě už vím, že fenomén, kterému říkám imperialismus ekonomických věd není správný. Vím, že máme být jako ekonomové skromnější, pokornější, ale když se mě na něco zeptáte, tak vám svůj názor řeknu stejně jasně jako dříve. Nevyhýbám se názoru, chci přispět do diskuse, to je, myslím, moje role. Ovšem nebudu samozřejmě tvrdit, že jsem všechno domyslel, a nebudu se zlobit na politika, který mi řekne, že se mnou nesouhlasí, a provede jiné kroky. Možná je ale poučením z krize skutečnost, že žádná jednoduchá moudra v ekonomii neexistují. Jsem přesvědčený, že nejde udělat nějaký výčet snadno pojmenovatelných čtyř pěti bodů, který vyřeší naše problémy. To je iluzorní, svět je příliš složitý. Správná politika bude spíš spočívat v takovém prokousávání se, jež teď můžeme pozorovat při řešení eurokrize.

Příjem pro všechny

- Jste známý i jako zastánce jednoho velkého, radikálního konceptu: zavedení garantovaného základního příjmu, který by od státu dostával každý občan. V čem ten nápad spočívá?

Je to vlastně obrovská daňová reforma, při níž by se všechny ty různé, těžko přehledné kanály přerozdělení daní spojily do jednoho instrumentu. Každý občan by automaticky od státu dostal příjem, který by měl stačit na jídlo, bydlení, oblečení, zkrátka na základní existenční minimum. V principu už teď v Německu, Česku, Švýcarsku, v Evropě státní sociální systém nenechá nikoho vyhladovět. Proč tedy základní zabezpečení nepřevést na jednu dávku, na tento minimální základní příjem každého člověka. Ušetřily by se peníze na zbytečnou byrokracii a nikdo by už neměl stigma pobírače sociálních dávek - stejnou částku by dostával úplně každý a mohl by s ní naložit po svém.

- Kolik by to zhruba bylo eur?

Už je samozřejmě otázka, co přesně k tomu standardu patří. Ve Švýcarsku bychom se třeba shodli, že i televize nebo počítač, v Česku možná ne. To by si musel každý stát rozhodnout podle svých měřítek a možností financování. Garantovaný příjem by byl financovaný z daní: pokud do něj zahrneme také televizi a auto, musíme nastavit padesátiprocentní daň; pokud nikoli, stačí třeba třicetiprocentní zdanění. Každý by tohle základní minimum dostával od narození do smrti - ale nikdo by neměl nárok na víc.

- Jak vysoký by tedy byl tento příjem v podmínkách současného Německa?

Při současném výběru daní šest set sedm set eur měsíčně.

- A to k životu stačí?

Stačí to určitě na přežití. Pokud byste chtěli více, tak byste stejně jako dnes museli hledat práci.

- Dá se tento nápad vůbec v praxi provést? Vyžadoval by přece úplně revoluční změnu institucí.

Jak už jsem říkal výše, příliš nevěřím velkým krokům, tedy tomu, že by se najednou dal celý systém přebudovat. Muselo by se náhle změnit příliš mnoho věcí, lidé na to nejsou připraveni a bylo by to strašně obtížné. Ale myslím, že i malé kroky tím směrem dávají smysl. Třeba rovný důchod pro starší lidi nebo zdravotní pojištění, které zajistí základní péči, ale k té nadstandardní se musíte soukromě připojistit. Téma garantovaného základního příjmu zkrátka v Německu a ve Švýcarsku spoustu lidí inspiruje k novému přemýšlení o sociálním státě.

- Fandí tomu spíš levice, nebo pravice?

Rozdíl mezi levicí a pravicí leží v odpovědi na otázku, co všechno do existenčního minima včleníte. Já jsem třeba navrhoval šest set eur, jiní ekonomové navrhovali šest set eur plus pojištění, z něhož by se zvlášť platily zdravotní výlohy. Někdo jiný navrhuje přes tisíc eur. Nápad ve svých programových debatách nejvíce diskutují Zelení a Die Linke, k jeho duchovním otcům však patří guru neoliberálů Milton Friedman. Problém s tím konceptem mají sociální demokraté - oslabily by pak totiž odbory, protože by klesl význam jejich vyjednávání se zaměstnavateli o výši mezd.

- Nezlenivěli by lidé, pokud by jim stát automaticky na konto posílal stovky eur?

Když ten příjem nebude šíleně vysoký, tak přece bude pořád silná motivace k práci. Ale především lidé chtějí pracovat, často je to baví, rádi se potkávají s kolegy. Nemyslím si, že by najednou zůstali doma a lenošili. Už dnes přece miliony lidí pracují, i když dostanou jen o pár eur měsíčně víc, než kdyby zůstali na sociálních dávkách. Lidé nejsou sami od sebe líní, v Evropě je vysoký pracovní étos a to se dá i daty snadno doložit. Stačí chtít to vidět.

Selhání finančních trhů není výjimkou, ale pravidlem. Thomas Straubhaar (55) Rodák ze švýcarského kantonu Bern nejprve působil na univerzitách v Bernu, v Basileji, Kostnici a Freiburgu, než počátkem devadesátých let zakotvil v Hamburku. Je profesorem pro mezinárodní ekonomické vztahy na tamní univerzitě a zároveň od roku 2005 vede Hamburský institut pro světovou ekonomiku, liberální think tank financovaný hamburskými bankami a obchodní komorou.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.